Práci milujeme – dokážeme se na ni dívat celé hodiny!

S blížícím se koncem roku přichází čas bilancí a hodnocení toho, jak se České republice v uplynulém roce dařilo. Hodnocení z pohledu ekonoma se zpravidla provádí pomocí různých makroekonomických ukazatelů. Jedním z významných zástupců této skupiny je i nezaměstnanost. Ta je v poslední době velmi diskutované téma, nejen kvůli stále rostoucímu trendu nezaměstnanosti u nás i ve světě. V září překročil počet nezaměstnaných lidí v České republice hranici 500 tisíc lidí a míra nezaměstnanosti stoupla na 8,6 procenta. Netřeba však panikařit, při pohledu na srovnání v měsíci září podle organizace OECD se ukazuje, že naše míra nezaměstnanosti je znatelně nižší jak evropský, tak i světový průměr.

Evropskou unii a Českou republiku zvlášť, však sužuje jiný problém, který nebývá v souvislosti s nezaměstnaností tak často zmiňován. Tím je dlouhodobá nezaměstnanost. V roce 2008 dosáhl v České republice podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na nezaměstnanosti celkové, hodnoty 51,5 procent. To v praxi znamená, že 114 tisíc lidí bylo bez práce více než rok. Když se podíváme statistiky Eurostatu, zjistíme, že v Evropské unii se tato míra pohybuje dlouhodobě na hranici 40 procent. Česká republika se tak pohybuje v první pětce zemí Evropské unie, které nejvíce trápí problém dlouhodobé nezaměstnanosti. To není příliš lichotivé umístění a je to jen další z alarmujících signálů, které nás upozorňují, abychom tomuto tématu věnovali pozornost.

Dlouhodobá nezaměstnanost je, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, komplikovaný problém. Pokud jsou lidé bez práce více než rok, dostanou do takzvaného stavu pasivity, kdy nezaměstnanost přijmou za normální stav a nemají snahu dále hledat práci. Kromě primárně ekonomických důsledků, jakými jsou zvyšovaní výdajů na vyplácení sociálních dávek (tím tlak na zvýšení daní a následné zvyšování nezaměstnanosti), snižování životní úrovně a poklesu investic do rozvoje státu, tu máme i psychologicko-sociální důsledky. Ztráta sociálního statusu, pocit zklamání a osobní deprivace často ústí v posílení radikálních názorů a následný růst kriminality. Posiluje se destabilita společnosti a vznikají i sekundární ekonomické důsledky pro stát, kdy se zvyšují výdaje na soudní spory a zdravotnictví.

Důsledky hrozivé, avšak situace přesto řešitelná. V tuto obvykle chvíli přichází role státu, který by měl zasáhnout. Již nežijeme v době centrálně plánovaného hospodářství a tak státní aparát jen těžko vytvoří potřebný počet pracovních míst a lidi přímo zaměstná. Má ale možnost vhodně nastavit podmínky a legislativu tak, aby v lidech posílil motivaci hledat zaměstnání. Řešení lze spatřovat ve zpružnění trhu práce, který by měl jít ruku v ruce s kompletní změnou sociálního systému. Ten je v České republice již několik dlouhých let velmi štědře nastaven a můžeme být denně svědky toho, jak se lidem vyplácí pobírat sociální dávky, nejlépe v kombinaci s občasnou brigádou, více než řádné zaměstnání. To posiluje šedou ekonomiku a dostává stát do spirály jevů uvedených výše.

Bez kompletní rekonstrukce systému sociálních dávek a posílení flexibility trhu práce se daná situace nezlepší. Inspiraci k hledání řešení lze nalézt například v Dánsku, kdy jejich systém Flexicurity pomohl snížit dlouhodobou nezaměstnanost o několik řádů. Ať už bude řešení jakékoliv, je potřeba ho provést co nejrychleji.